Spoléhání na instinkty a naučený pohyb, který je potřeba předvést během vteřiny. To má společného šerm se softbalem. Právě s tímto pálkovacím sportem začínal také Jiří Beran, bronzový medailista z olympijských her v Paříži. Po několika letech navštívil domovský klub Spectrum Praha, kde se setkal s fanoušky. A předvedl pálení míčů v kleci, při kterém nezapomněl excelentní švih. „Prý mi to šlo, ale raději bych znal názor kvalifikovaných trenérů. Připomněl jsem si, jak jsem hrál softbal na gymnáziu,“ usmál se Beran, úspěšný kordista.
Softbalové hřiště Spectrum má kousek u bydliště, jezdí kolem něho každý den. Navštívil ho však po několika letech, a to rovnou při mezinárodní akci jménem SuperCup. Jako čestný host zde Jiří Beran hodil slavnostní nadhoz. „Přiznám se, že jsem se toho bál. Čekal jsem, že to buď hodím do země nebo na měsíc. Nakonec to nebylo úplně špatný,“ dodal Beran, kterého k softbalu přivedl tělocvikář na gymnáziu. Povedlo se mu v tomto pálkovacím sportu reprezentovat také školu, až se jednoho dne rozhodl hrát za Spectrum.
„V tu dobu jsem už samozřejmě šermoval, trénoval dvakrát týdně. Tátovi jsem oznámil, že chci chodit na softbal. Úplně v pohodě mi to schválil. Ve Spectrum se mi líbila atmosféra, jedná se o pohodový a rodinný klub,“ vzpomínal Beran, který byl na hřišti nejraději na pozici catchera. „Ale v sestavě jsme se točili, hrál jsem také na spojce. Byl jsem vysoký, takže taková hadice na tom postu. To mě bavilo. Musel jsem být furt ve střehu, když někdo kradl metu.“
Zároveň se Beranovi dařilo také na pálce. „Už si to moc nevybavuji, ale homerun jsem odpálil v Satalicích, kde bylo menší hřiště. Naopak na Spectrum nebyly zábrany, takže když spadl míč do keřů, tak to byl většinou dvojmeťák. Nikdo nechtěl míč pak hledat, tak nám dali metu zdarma,“ popsal s úsměvem Beran, podle kterého má šerm se softbalem dost společných věcí. „Na pálce je to podobně instinktivní. Člověk tu situaci musí mít přehranou několikrát. Když míč letí do zóny, není moc prostoru cokoliv vymýšlet. V šermu si nacvičuji podobné pohybové mapy. Není to o dlouhém rozhodování, je to instinkt naučených pohybů. Oko vidí a rovnou to udělá.“
V současné době ho kamarádi přemlouvají, aby si zahrál slowpitch, což je verze softbalu s pomalejším nadhozem. „Člověk nikdy neví, třeba se nechám zlomit,“ dodal s úsměvem Beran. Možná ale dřív přijde na softbal se svojí dcerou. „Mám spoustu kamarádů z různých odvětví. Ale softbal máme opravdu za barákem, takže uvidíme, jestli ho zkusíme. Už se mi všichni ptají, jestli má dcera šermuje,“ dodal s úsměvem Beran, který legendární duel v soutěži týmů na OH v Paříži ještě neviděl ze záznamu.
„Hlavně ještě jsem to neshlédl s tátovým komentářem, jenom s anglickým. I tak jsem měl husí kůži z toho. Poslal mi kamarád záznam z rádia a tam jsem měl fest husí kůži. Spousta lidí mi říkala, že zastavovali v autě a poslouchali jenom boj o třetí místo. Pořádně fandili. Jsem rád, že dostali lidi ke sportu. Že vydrželi půl nebo tři čtvrtě hodiny se dívat na sport, který doposud neviděli.“
Foto: Lucie Roubíčková